Historie - 2. část - Rakousko-Uhersko

Jak už víte z 1. části, Rakousko-Uhersko vzniklo roku 1867 a vznikla tzv. Doppelmonarchie (dvojmonarchie - K.u.K., císařství a království). Oficiálně se stát jmenoval Království a země v Říšské radě zastoupené a Země koruny svatoštěpánské. Císařem je i nadále František Josef I. Bude jím neuvěřitelných 68 let. S novým dualistickým systémem nesouhlasili především Češi, trialistická koncepce však byla nakonec zamítnuta (a to i díky odporu českých Němců). Pozice národů v Předlitavsku - Rakousku byla však mnohem lepší než situace ostatních národů v Uhrách. Také korunních zemí (a zemských sněmů) bylo v Předlitavsku mnohem více než v uherské části. Císař se nechal korunovat v Budíně 8.6.1867. Často se mu vyčítá, že nebyl korunován v Čechách. Korunovace však byla v rakouských zemích spíše symbolická, nebyla ústavně nutná jako v Uhersku - František Josef I. nebyl korunován ani rakouskou císařskou korunou.

Zatímco rakouské země byly na svou dobu velmi vyspělé, v Čechách byla nejnižší negramotnost z celé říše, situace v Zalitavsku byla horší. I tam však docházelo k velkému rozvoji železnic, průmyslu či bankovnictví. Vývoj pozastavila krize 70. let.

Národnostní spory byly v obou částech monarchie. V českých zemích situaci Stremayrova nařízení a Badeniho jazyková reforma zlepšila jen částečně. Dualismus se nelíbil jak předpokládanému následníkovi Františku Ferdinandovi d'Este, tak Karlovi I.

Roku 1889 spáchal syn císaře sebevraždu. Nástupnictví tak přešlo na synovce Františka Josefa I., již zmíněného Františka Ferdinanda d'Este.

V 80. letech se životní úroveň začala značně zlepšovat a na celé období přelomu 19. a 20. století se bude později vzpomínat jako na "Belle Époque", zlaté časy. Rostla ekonomika, populace se zvyšovala, města se rozvíjela do té doby nevídanou rychlostí. Vídeň, která měla ještě v roce 1851 431 tisíc obyvatel, přesáhla dva miliony (tolik už nebude mít nikdy, ani dnes i přes vzrůstající trend této hranice nedosáhla). Vídeň patřila mezi 6 největších měst světa a především byla velkým kulturním centrem celé střední Evropy. Ani Budapešť či Praha na tom nebyly špatně. Kulturní rozvoj a velký nárůst obyvatelstva zaznamenala průmyslová města, například Plzeň (díky Škodovým závodům). Říše už měla v roce 1910 přes 50 milionů obyvatel. HDP rostlo více než v ostatních evropských velmocích. V této době byly vybudovány bulváry, městské parky, secesní domy, divadla, musea, vzniklo mnoho kaváren a podniků - to vše v typickém stylu po celé říši, a tak dnes najdeme ve všech velkých městech bývalé habsburské monarchie tyto reprezentativní stavby. Na přelomu století vznikají nové politické strany, myšlenky, umělecké směry.

Vývoj zastavila až 1. světová válka po atentátu na následníka trůnu, Františka Ferdinanda d'Este. Rakousko-Uhersko, ač zprvu úspěšné, později začalo ve válce spíš prohrávat. V roce 1916 zemřel císař František Josef I., kterého nahradil Karel I. Karel chtěl válku zastavit, obával se ale odvety z německé strany. Tajná jednání o míru skončila neúspěšně (velké požadavky Itálie, nevyjádřená podpora v případě útoku Německa na Rakousko-Uhersko). Navíc se prozradila a propukla tzv. Sixtova aféra. I když byla pověst císařského páru Karel-Zita pošpiněna, Karel byl stále v Čechách poměrně oblíbený, a to také díky jeho pobytu v Brandýse ještě před válkou. Nový císař obnovil i činnost Říšské rady.

16. října vyhlásil císař federalizaci Předlitavska, čímž byly nakonec splněny všechny staré požadavky. To už ale byl na světě úplně jiné plán - Masarykovo Československo. 28. října se demonstrace zvrhla ve vyhlášení republiky, rozšířila se mylná informace o kapitulaci Rakousko-Uherska. V tento den však nevzniklo Československo, jak zní dodnes název státního svátku - Martinská deklarace (připojení Slovenska k českým zemím) byla až o několik dní později, a ani nebylo definitivní, že nový stát bude republika. Uhersko přestalo být součástí na konci října 1918, zůstávalo však nadále monarchií. 11. listopadu 1918 se přes odpor císařovny Zity vzdal Karel I. řízení státních záležitostí (nikdy však neabdikoval). Nový kancléř Karl Renner po vyhlášení republiky Německé Rakousko přiznal, že vyzvat Františka Josefa I. k abdikaci by si nedovolili.